Stručné dějiny samaritské služby, poskytování první pomoci:

 

Není tu nové ideje. Má již svou 2000letou tradici. Již Babyloňané, staří Řekové Římané poskytovali první pomoc. Také Budha ve 4.  století před Kristem vydal přikázání: >Kdo chceš mně sloužit, ošetřuj nemocné!< První křesťané zřizovali útulky, zvané Xenodochie pro poutníky, putující k hrobu Ježíšovu. Činili tak mniši na hoře Karmel. Z dob apoštolských je známa z evangelia apoštola Lukáše událost o milosrdném samaritánovy,který raněnému nepříteli poskytl první pomoc.

            Jméno >samaritán< pochází od  Samaritů, obyvatel Samarie v Palestině, kteří již v 5.století před Kristem tvořili samostatnou obec. Dovedli cítit s trpícím, jemuž poskytli prví pomoc a dle nich vzal příklad apoštol Lukáš pro svou biblickou událost z dob prvého křesťanství.

            Zakládáním uvedených útulků prvními křesťany dán základ k budování, nap ř. R.962, klášterního hospice v průsmyku sv. Bernarda, který byl vlastně první stanicí prvé pomoci. Podobný hospice byl na hoře sv. Gottharda, kde je používáno k vyhledávání pocestných cvičených bernardinských psů. Tyto ústavy jsou základem našich nemocnic, chorobinců a jiných sociálních ústavů, vzešlích z idée obětavé pomoci a mají svůj vliv na vývoj zdravotnické kultury lidstva i v dnešní moderní době.

            Středověk spatřoval v neštěstí prst Boží a z toho důvodu zamítána první pomoc nešťastným. Lidé šířili a báli se jim pomoci a tím tato činnist zabržděna. Teprve v 16. a 17. století znovu vzkříšena a vydány prvé knihy, jednající o prvé pomoci. Roku 1767 v Amsterdamu zřízena první společnost pro záchranu tonoucích. Setkáváme se zde již s prvními schránkami s potřebami pro první pomoc tonoucím.(15) Podobně v roce 1768 v Hamburku, roku 1774 zřízeny v Paříži a Londýně stanice první pomoci.

            V Praze zřízena stanice první pomoci r. 1792, přičiněním činitele  Karlovy Univerzity Vojtěcha Vincence Čardy. Tento záchranný ústav byl vyzbrojen různými zachraňovacími pomůckami a přístroji. Byla stanovena odměna zachráncům zdánlivě mrtvých z pokladny městské, zemské i státní a jejich jména uveřejňována byla s pochvalou na úředních tabulích.(15) V Brně zřízena r.1801.

 Za válek Napoleonských činnost ochabla, nezanikla však, vzkříšena Henry Dunantem, který po bitvě u Solferina roku 1859 pozoroval, kolik raněných zmírá bez pomoci. Maje na mysli ošetřovatelské úspěchy Florence Nightingalové ve válce krymské, vydal r. 1862 knihu >Vzpomínky na Solferino<, v níž vyzýval celou Evropu k založení společnosti pro prvou pomoc raněným. Nalezl poruzemění u Napoleona III., který myšlenku Dunantovu nejen podpořil, ale postavil seté lidumilné akci v čelo a akce organisované prvé pomoci našťastným vchází v život. Roku 1864 svolána do Ženevy konference národů, na níž se státy sjednotily, že raněný i jeho přístřeší (lazaret) nesmí zůstati bez prvé pomoci. K provedení ustaveny v jednotlivých státech společnosti, které převzaly do znaku od těchto dob červený kříž v bílém poli. Tím dán základ Společnosti Červeného kříže a usneseno, že znaku nesmí být k jiným účelům zneužito. Rakousko přistoupilo k červenému kříži po bitvě u Hradce Králové v roce 1866. Rakouským zákonem z roku 1870 je povinností obcí pečovati o raněné a dopravovati je zdarma do nemocnice.(15)      

            České dobrovolné hasičstvo 2.listopadu 1918 nabídlo svou pomoc úředním orgánům, jež organizovali účelné uspořádání zdravotní a samaritské služby. Nabídka hasičstva byla přijata a tím položen základ českého samaritství, pro něž osnovu a rukověd zpracoval a tím zakladatelem českého samaritství se stal lidumi dr. Bedřich Welz.

Narodil se 29. 6. 1866 ve staré litomyšlské kupecké rodině. Po vystudování lékařské fakulty s láskou a pečlivostí navštěvoval na motorové trojkolce nemocné. Od r. 1894 byl primářem nemocnice v Litomyšli až do své smrti r. 1921. Pracoval v různých spolcích – divadelně-ochotnickém, jednatelem okrašlovacího spolku, Spolku ochrany matek a dětí, Sokola, Besedy, Hasičského sboru. Když roku 1912 hasičský spolek v Litomyšli slavil 40 výročí svého trvání bylo součástí osalv i Samaritánské cvičení za vedení primáře Dr. Welza. Byl redaktorem přílohy Hasičských rozhledů Samaritán. (15) Dne 23. října 1919 samaritství ustaveno a vchází v život. Bohužel nedožil se dr. Welz výsledků svého lidumilného díla, jež vložil do samaritství a zvěčnil v knize: >Lékař a samatitán<. Zemřel již dne 23. června 1921.

Organizace Samaritství se hnula z mrtvého bodu až když se ji ujal v soc. zdravotním odboru ČSL ČK energický major Ph.Mr. Musílek – dal podnět k tomu, aby v rozpočtu  ČK bylo na samaritství pamatováno (koupil se obvazový materiál dle. Vzoru Dr. Welze a byla utvořena Ústřední samaritská rada, v níž bylo zastoupena řada úřadů, korporací i jednotlivců věnujících se otázkám první pomoci.

Roku 1924 již bylo dosti zkušeností z organizování a praktického výkonu samaritánské služby . Samaritánskou službu obstarávali kromě různých stálých zdravotních stanice a sborů záchranných pro první pomoc ve velikých městech jedině zvláště vyškolení jedinci.Ti skládali samaritský slib:Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásad Dra. Welze chci  vždy a všude seč síly z pouhé obětavosti a lásky vůči bližnímu poskytovati první pomoc trpícím,  nemocným, zraněným  a bezvědomím tak,jak organizační samaritský  řád  mně ukládá. Slibuji, že budu pečovati  jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových  o zásadách zdravotnických a charitativních  a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a obětavosti. Slibuji , že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem ostatním ve snaze na cestě k pokroku, dobru a pravdě dle svých schopností prospívati národu a tím i všemu lidstvu.  (1924)

V roce 1925 vznikl úřad zemského samaritského referenta, který měl napomoci  lepší organizaci práce. O rok později již byly samaritské rady ve všech krajích byla svolána ustavující Zemská samaritská rada.

Již od druhé poloviny 30. let 20 století byli samaritáni i samaritánky chráněni ve službě podporami ze zemského osobního fondu.

     Od roku 1926 je výrazná snaha zakládat automobilové stanice pro první pomoc s použitím vojenských zdravotnických automobilů.  K 1: lednu 1928 bylo v Čechách 17 stanic s 15vojesnkými, 17 civilními a 32 sanitními vozy, které přepravily 10.306 mužů, 10.033 žen a 307 dětí. Na Moravě a Slezsku bylo 23 automobilových stanic s 15 vojenskými, 14 civilními a 29 zdravotnickými automobily, které převezly 15:001 osob, Slovensko mělo 4 stanice se 2 vojenskými a 2 civilními auty, které převezly 1647 osob., Podkarpatská Rus má jednu stanici s jednim sanitním ovzem, který převezl 13 osob. (15)

             Spoluzakladateli a pokračovateli dr. Welze v krásné myšlence samaritské byli dr. Rudolf Lukes, řetitel Albertina v Žamberku,který se přičinil na vypracování prvních organizačních předpisů v roce 1921, ale  jejich vydání se nedočkal. Organisační předpisy  byly doplněny v roce 1924 a 1929.(15) Dr. Lukes zemřel dne 5. prosince 1935. Dale pak Augustin Vétek, řídící učitel a zemský a svazový samaritský velitel, který odešel dne18. března 1938 ve chvíli, kdy ho jako nejlépe zapracovaného činovníka bylo velice zapotřebí. Nesporné zásluhy o založení samaritství má i býv. Starosta ČZHJ Ad. L. Seidl. V památném roce 1938 sešli se v Brně zástupci ČS Červeného kříže se zástupci ČS hasičstva a uzavřeli úmluvu o spolupráci v „Samaritské službě československé“ na podkladě úmluvy a směrnic z roku 1929. Svaz ČS hasičstva zastupoval na této schůzi bratr starosta MZHJ Ed. Bartoněk. Společnost ČS Červeného kříže v Praze sdělila přípisem ze dne 20/8.1946 čj. 7.422/46 Svazu ČS hasičstva, že uznává platnost úmluvy mezi Společností ČS Červeného kříže a Svazem ČS hasičstva v Praze v roce 1938 sjednanou, až do té doby, než bude vzájemným dojednáním vypovězen.(15)

Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1939 příručku SAMARITSKÁ SLUŽBA A PRVNÍ POMOC (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr a JUDr Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě a Zemské hasičské jednoty v Čechách.“ Z téměř pětisetstránkové publikace, kterou naše redakce vlastní, vyplývá, že tato služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel. Autor knížku dedikoval s jistým patosem – „českému hasičstvu.“

„Na půdě Červeného kříže seskupili se obětaví členové hasičských sborů spolu s lékaři a jinými korporacemi a vytvořili tuto organisaci (samaritskou službu), jejíž blahodárná  působnost sahá až do nejmenších a nejodlehlejších dědinek.  Naše hasičské samaritství účinně zakotvilo a rozšířilo svůj program hlavně o péči o zdraví člověka a s ní spojenou péči sociální pomoci a i v organisaci rozrostlo se hlavně naší prací do všech obcí, kde je hasičskýsbor, a usiluje , aby blahodárná úspěšná činnost jeho dobře školenými členy, muži i ženami byla udržována na výši a k prospěchu všeho obyvatelstva. Stráže samaritské služby pro určité městské obvody téhož hasičského sboru tvoří četu. Dle stanov hasičských sborů je samaritská služba nedílnou součástí celkové služby hasičské a je na základě dohody s Červeným křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva.“