Za svatým Floriánem
Sv. Florian, Mariánksý sloup na náměsti v Hostivici
1. Svatí patroni pro boj s ohněm
Nebezpečí ohně bylo lidstvo vystaveno odedávna. Lid proto hledal proti živlu ochránce a spojence. V nerovném boji proti moci ohně bylo hledání nadpřirozených bytostí v nouzi pochopitelnou lidskou reakcí. Jak daleko sahají různé legendy - pověsti, pokoušejí se lidé v nouzích tělesných i duševních získat modlitbou a obětováním daru, ochranu a pomoc nadpřirozených mocností si přivolávat. Náboženství stavělo do popředí odjakživa jako příklady takové osoby - bytosti, které příkladným chováním a svými činy měly posílit útěchu či důvěru ve vlastní schopnosti. Tyto bytosti stály jako orodující mezi člověkem a silami proti kterým se člověk cítil někdy ovšem bezmocným.
Ovšem Floriánův patronát proti nebezpečí ohně není u nás příliš starý; až do 15. století byli patrony proti ohni jáhen sv. Vavřinec (pro mučednickou smrt upálením) a sv. panna Agáta (sv. Háta).
V polovině 19. století přijali čeští hasiči za svého patrona svatého Floriána (Florián je v počeštěné podobě Květoslav nebo Květoš. (základem jména je latinské Florianus, které vychází ze slovesa florere - "kvést").
Proti bleskům a bouři (jako jedné z příčin ohně) byli uctívány svatí Panna Maria Hromnická, sv. Jan (zvaný Burián) 26:6. a sv. Donát. Na Pannu Marii Hromnickou se světily svíčky - hromničky a ty pak každý doma rozsvěcel při bouřce. Traduje se, že když byly ostatky biskupa Donáta r. 1652 převáženy do Německa uchýlil se průvod do kostela v Euschkirchenu. Při mši uhodil blesk do kostela a zapálil oltář a teprve v okamžiku kdy kněz začal vyzývat svatého, tak bouře i oheň ustaly.
Mezi ochranné patrony proti ohni jsou ve střední Evropě dále řazeni sv. Barbora, sv. Laurentinus.
Svatý Laurentinus zahynul podle pověsti v roce 258 upálením na železném roštu a tak se stal patronem proti ohni (obdobně i sv. Jan Burian, sv. Donát, Panna Marie Hromnická a další, kteří se stali také patrony kominíků, kovářů a dalších profesí pracujících s ohněm).
Svatá Agáta se narodila v Katánii na Sicílii kolem r. 225 n. l. Byla dcerou vznešených rodičů a vyznačovala se neobyčejnou krásou. Když odmítla nabídku k sňatku s tamním místodržícím a vyznala se z křesťanství, byla na 30 dní předána kuplířce. Když ani to nepomohlo, byla uvržena do žaláře a krutě mučena (uvádí se rok 251). Nejprve jí odřezali ňadra (je proto často ikonograficky znázorňována, jak na tácu nese svá uříznutá prsa. Tvar jejích uříznutých prsou dal vzniknout legendě o Agátě jako té, která zavedla užívání zvonů, pak jí pálili planoucí pochodní. Legenda vypráví, že ztýrané se zjevil sv. Petr a uzdravil její rány. Příští den ji však položili na rozžhavené uhlí a střepy, takže brzy podlehla svým těžkým zraněním. Rok po Agátině smrti prý zoufalí obyvatelé Katánie zastavili při výbuchu Etny žhavý proud lávy závojem mučednice a od té doby se v Katánii uchovává její závoj jako relikvie. 5. února, den Sv. Háty, jak někdy bývá Agáta nazývána, je v kostelích, především pak na jihu Evropy, svěcena voda proti ohni a tou se pak vykrápěla obydlí.
V našich zemích se do nástupu kultu sv. Floriána (17. století) uctíval jako ochránce před ohněm svatý Vavřinec se narodil kolem r. 230 n. l. ve Španělsku. O jeho původu není mnoho známo. Legenda praví, že když 6. srpna r. 258 n. l. doprovázel představitele křesťanské církve (Sixta II.) na popraviště, požádal ho tento o rozdělení celého církevního pokladu mezi chudé a dříve než byl sťat, prorokoval Vavřincovi mučení a smrt. Císař (Valerián) požádal o vydání církevního majetku, Vavřinec se však zdráhal a vyprosil si tři dny na rozmyšlenou. V té době rozdělil církevní statky nuzákům, třetí den přivedl všechny tyto lidi k císaři a prohlásil, že zde před ním stojí pravé poklady církve. Panovník neznal slitování, dal Vavřince zatknout a uvěznil ho a odsoudil k smrti. Císařští pochopové jej bili olověnými klacky a položili ho mezi žhavé pláty. Křesťan však zůstal neoblomný, žádný nářek nevyšel z jeho rtů, naopak velebil Boha a modlil se. Nakonec dal císař dne 10. srpna r. 258 n. l. Vavřince upálit na roštu. Mučedník prý krátce před smrtí řekl svému katovi - "pečeně je hotova, obrať ji a jez". Svatý Vavřinec patřil a patří k nejuctívanějším světcům celého světa. Dle slov papeže Lva Velikého "oheň, který hořel v něm, mu pomáhal snášet zevní oheň mučednický". Sv. Vavřinec byl zpodobňován také s knihou a palmou, nebo s váčkem s penězi či chlebem.
Sv. Barbora je patronkou hasičů v románských zemích ( jako patronka před ohněm ve Francii, v části Švýcarska, v Sársku a katolických zemích v Porýní. Itálie, Belgie) a rovněž všech, kdo pracují s ohněm, tedy též dělostřelců, pyrotechniků a také horníků. Pocházela z Malé Asie (dnešní Turecko) a v roce 306 byla odsouzena k smrti - tedy dva roky po sv. Floriánovi. Její otec byl bohatý a těšil se, že sňatkem své dcery jmění rozšíří, ale Barbora sňatek odmítla a přihlásila se ke křesťanské víře. Místodržící, ke kterému jí přivedl její otec dal dívku zbičovat - její rány se ale přes noc zahojily a proto byla podrobena dalšímu mučení, byla pálena pochodněmi (ochrana před ohněm) a nakonec jí byla uříznuta prsa.
Jiná legenda aurea vypráví, že Barbora byla velmi krásná a proto ji i otec Dioskuros zavřel do věže, aby odradil její četné nápadníky. Když zjistil, že se stala křesťankou, chtěl ji usmrtit, ale zázrakem byla unesena z jeho dosahu. Z tohoto důvodu ji poté udal úřadům, které ji podrobily mučení, aby se zřekla víry. Místodržící dal Barboru setnout a popravu měl vykonat její vlastní otec - v okamžiku, kdy odložil zkrvavený meč, byl nehodný otec zabit bleskem a spálen na prach.
Svatá Barbora zemřela v roce 237 - svátek má 4. prosince a jejími atributy jsou věž, ve které byla podle legendy zavřena, potom kalich s hostií.
Jiná legenda aurea vypráví, že ji otec zavřel do věžičky přistavené k jeho domu - Barbora ale uteče k blízké skále, která se rozevře a poskytne jí ochranu (z tohoto důvodu je sv. Barbora patronkou horníků a ochránkyní věží). Ale skála ji neochrání nadlouho - zradou se Barbora dostane do rukou soudu. Jako křesťanka je pak Barbora mučena a nakonec popravena, sám její otec Dioskuros jí prý stíná hlavu. Tento drastický akt se uděje snad v roce 240, snad v roce 306 našeho letopočtu.
Sv. Barbora je, tedy především v románských zemích - Itálie, Francie, Belgie, patronkou hasičů a všech, kdo pracují s ohněm, tedy i dělostřelců, minérů, pyrotechniků a také horníků svatá Barbora. U nás je tato světice patronkou horníků a všech, kdo pracují pod zemí. Svátek má 4. prosince.
Svatá Barbora je též uctívána jak nebeská zprostředkovatelka šťastné "hodinky smrti". V Evropě je uctívána až od 8. století, ale ve východní Evropě hledali její ochranu lidé již dříve. Nejvíce jí uctívali horníci. U nás je Sv.Barboře zasvěcen gotický chrám v Kutné Hoře.
2. Svatý Florián
Když byly české země přimknuty k Vídni a byly ve svazku se zeměmi rakouskými, rozšířil se kult i na sv. Floriána, který byl u našich jižních sousedů jako ochránce před ohněm uctíván již dávno. Dříve než v českých zemích začaly vznikat první hasičské sbory, bylo Floriánovo patronství spojováno s těmi, kteří stáli na stráži před ohněm, tedy ponocnými a hlásnými na věžích. Hlásný na věži v Ivanovicích na Hané ještě v minulém století vyvolával každou hodinu od 22 do 2 hodin v noci:
"Chval dobrý duch Hospodina
i Ježíše jeho syna!
Odbila desátá hodina.
Milé svaté Floriáne,
tohoto městečka patrone,
ochraň nás od ohňa.
Svatá Boží Rodičko,
Krista Ježíše Matičko,
opatrujte toto městečko!
Opatrujte světlo, oheň,
by nebyl žádnému škoden!"
(Fr. Hladký: Dějiny města Ivanovic na Hané)
Podobně v nočním zpěvu oslavoval sv. Floriána ponocný ve Slaném:
"Chval každý duch Hospodina,
Boha Otce, Boha Syna,
Boha Ducha svatého.
Odbila desátá hodina.
Opatrujte světlo, oheň
ať není žádného škoden,
spěte s pánem Bohem!
Svatý, milý Floriáne
za to tebe žádáme,
patrone města Slaného,
opatruj od ohně škodného!"
2.1 Kdo to vlastně svatý Florián byl, kdy žil, proč je svatý a proč je patronem hasičů?
Jako u mnoha jiných patronů, je život svatého Floriána zčásti opřen o skutečné události, zčásti je legendou. Z historie je známo, že se narodil v římském městečku Cetiu (dnes St. Pöllten) v bývalé římské provincii Noricum, kterou císař Dioklecián za své vlády v letech 284 - 305 připojil k Panonii, nynější území Dolních Rakous.
Datum Floriánova narození se nepodařilo zjistit. Byl pokřtěn a vychován v křesťanství.
Ve 3. století našeho letopočtu se po několika letech činnosti důstojníka v římském vojsku stal vedoucím kanceláře císařského místodržícího v římském Lauriacu, dnešní Lorch u Ennsu v Horním Rakousku, které tehdy tvořilo součást římské říše. Na počátku 4. století velel posádkám některých římských vojenských stanic na tzv. římském limitu, opevněné hranici římské říše ve střední Evropě, táhnoucí se podél řeky Dunaje. V tuto dobu se již masově šířilo křesťanství, jako nové náboženství po celé říši i v okrajových provinciích. Dokonce i žena tehdejšího císaře Diokleciána byla křesťankou. Křesťané se bouřili proti říši a odmítali vstupovat do armády a z tohoto důvodu také nesměli zastávat vojenské funkce, neboť to nebylo v zájmu Římské říše. Křesťané také nechtěli uctívat Diokleciána, který se prohlásil za Boha a přinášet mu oběti. To ovšem bylo v rozporu božské a věčné římské monarchie a přispívalo to k rozkladu římské říše. Proto zahájil Dioklecián nové, rozsáhlé pronásledování křesťanů.
Vladař Aguilinus, pohanský místodržitel římského císaře Diokleciána se sídlem v Lorchu, v provincii Norikum, začal uvádět císařský verdikt v život. Dal příkaz svému nejbližšímu spolupracovníkovi, aby ze státních úřadů propustil všechny křesťany. Florián to nechtěl udělat, vystoupil z jeho služeb a žil pak v Cetiu (dnešní oblast města St. Pölten), kde, jak některé zdroje uvádějí, byl vrchním úředníkem města a tak když se doslechl, že v celé provincii jsou jeho souvěrci zatýkáni a žalářováni, (v Noriku bylo v té době zatčeno 40 křesťanů) táhne Florián, v té době válečný vysloužilec, křesťan, v čele svých 40 podřízených do města Lauriacum, na soutoku Enže s Dunajem, kde dnes stojí v Rakousku město Lorch, aby povzbudil zde uvězněné křesťany. Podle tradice na tomto místě kázali již svatý Lukáš a Marek Evangelium. Údajně dokonce osnoval jejich tajné osvobození. Vypravil se do vladařova sídelního města a při pokusu dostat se do žaláře byl Florián po několika dnech zajat prefektem Aguilinusem a nucen vzdát se své víry. Nejdřív byl Florián přátelsky přemlouván, aby obětoval božstvům. Ten však obrátil zraky k nebi a prosil Boha o sílu. O tomto se dochovalo následující motto: " Čím mi hrozíš, toho se nebojím, co mi slibuješ, o to nestojím." Když se však Florián nechtěl vzdát své víry a zapřít Krista, soud nevzal ohled na jeho zásluhy v armádě a bezúhonný život. Proto byl vyšetřujícím soudcem bit a poté byl vydán katům. Ti jej bili třemi provazy a třemi meči, poté mu byl uvázán na krk mlýnský kámen a byl vhozen do řeky Enže, vlévající se do Dunaje, poblíž římské osady Lauriacum (dnes již zmíněné rakouské město Lorch). Tehdy se jednalo o běžný způsob popravy. Legenda uvádí, že jej do vln nechtěl nikdo shodit. Až k němu přiskočil jakýsi mladík, který jej zezadu strčil a Florián přepadl přes zábradlí. Jeho "kat" však už neviděl jak se topí, protože na místě oslepl. Touto mučednickou smrtí zemřel právě 4. května roku 304 našeho letopočtu. Jeho tělo bylo řekou vyvrženo na skálu, kde se snesl obrovský orel a hlídal ho, aby ho nemohli pohané zhanobit. V noci se mučedník zjevil jedné křesťanské matróně, zbožné vdově Valerii z Linze. Ta jej zde nalezla a nechala jej pohřbít na svém statku nedaleko Linze v místech, kde dnes leží městys St. Florián. Jiná historická zmínka praví, že vdova Valérie objevila tělo mrtvého a nechala ho pohřbít na tajném hřbitově křesťanů. Je to bukový les v blízkosti dnešního Markt St. Florián. Podle jedné z legend o Floriánovi se v této souvislosti hovoří, že při převozu Floriánova těla tažné spřežení od únavy odpadlo a Valérie se tak dlouho modlila, až ze země vytryskl pramen vody a zvířata, která se osvěžila, mohla dále pokračovat v cestě. Podle této legendy též zvířata svým zastavením označovala místa, na které měl být Florián pohřben. Na místě, kde vytryskl pramen, byla zbudována Floriánova kašna, kde ještě dnes naleznou poutníci osvěžující vodu. Mučedníkovy ostatky pak přenesli dva jáhnové do Říma. Později byl pak prohlášen za svatého. Tyto historické prameny jsou krásně znázorněny na souboru obrazů, umístěných v kapli sv. Floriána na Velehradě.
U Lince, v místech, kde byl pohřben, byl v 6. století vystavěn malý poutní kostel a potom pasovskými biskupy kanovnický augustiánský klášter sv. Floriána. Zbytky zdiva pod klášterní bazilikou pochází z doby římské říše. Klášter i město Lorch byl zničen Avary. Až po bitvě u Lechu v roce 955 se život v klášteře mohl opět rozvíjet. Roku 1002 obdržel nově vznikající klášter sv. Floriána od císaře Jindřicha II. "lán". Byla to zemědělská půda, na které mohli mniši hospodařit. V roce 1071 se společenství řádových bratří sv. Floriána zavázalo, že svůj život uspořádá podle pravidel sv. Augustina a proto se jim od té doby říká augustiánští bratři. Na jeho místě dnes stojí barokní klášter z let 1698 - 1713. V části klášterních budov je i muzeum rakouských hasičů, kteří považují svatého Floriána proto právem za "svého" svatého.
Ve 12. - 14. století byl představován jako rytířský svatý, podobně jako například svatý Václav v kapli svatého Víta v Praze. Tak sv. Florián pronikl hlouběji i do českého povědomí.
Jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem, mezi kterým vzniklo k tomuto světci i několik legend.
Další legenda zase hovoří, kterak Florián co by malý chlapec v kritické chvíli konvicí vody požár a zabránil tak velkému neštěstí.
Známější legenda se váže k uhlíři, který upadl do hořícího, větrem odkrytého milíře a vyzývaje světce byl přímluvou zachráněn, což dalo podnět k novému uctívání Floriána jako patrona proti ohni.
Jiná zase vypráví o jistém uhlíři, Floriánovu ctiteli, který v místě, kde byl sv. Florián pohřben, upadl do hořícího, větrem odkrytého milíře a na přímluvu světce, kterého při nehodě vyzýval, byl zachráněn. To bylo samozřejmě považováno za zázrak a stalo se podnětem k uctívání sv. Floriána. Proto se toto místo také stalo poutním a jak již bylo uvedeno, byla zde postavena kaplička a později klášter.
A tak je, mimo hasičů, také patronem zedníků, kominíků, sládků, bednářů, hrnčířů, kovářů, mýdlařů a všech kdo pracují s ohněm; je vzýván při spáleninách.
2.2 Ostatky sv. Floriána a jeho zobrazení
V Římě světce uctívali jako ochránce před represemi, které v té době ztrácely na intenzitě. Mučedníkovy ostatky byly v 11. století přeneseny do Říma a deska v kryptě kláštera říká, že Floriánovy ostatky v roce 1183 získal od papeže polský král Kazimír, aby je uložil v nově vystavěném chrámu sv. Floriána na krakovském předměstí Kleparz, který v letech 1949 - 1951 spravoval jako vikář Karol Wojtyla pozdější papež Jan Pavel II. Kromě chrámu po něm byla pojmenována i jedna z bran krakovských městských hradeb a sv. Florián je také zemským patronem Polska. V obrazové publikaci Stary Kraków (1991) byl nalezen obran interiéru tamního kostela svatého Floriána s poznámkou o tom, že tento světec je prvním patronem města a jeho ostatky že byly převezeny do Polska v roce 1184. Kult sv. Floriána v Polsku je silný a je svázán s velkým požárem Krakowa v roce 1528, kdy navzdory ničivému živlu zůstal uchráněn kostel na Kleparzu, ve kterém se nacházely relikvie sv. Floriána.
Malá část ostatků byla z Polska za císaře Karla IV. převezena do chrámu sv. Víta v Praze (relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jiné). Maličké kousky Floriánových ostatků měly chránit města před ničivými požáry. Na Českomoravské vrchovině v čase velikonočním, na Bílou sobotu, udržovali lidé také tradici zapalováním ohňů před kostely, které se potom opět vysvěcovaly. Pod střechy kostelů bývaly z těchto ohňů umísťovány oharky a měly svým kouzlem chránit kostely před požáry.
V Podunají nechybí jeho soška takřka v žádném kostele a najdeme jej často mezi sochami českého "selského" baroka. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a pozdně barokních plastik jako jsou např. světcovy sochy v Lipnici n. S. nebo ve Slavonicích.
Sv. Floriána bývá zobrazován jako voják (od doby renesance většinou římský, ale dříve i ve středověkém brnění), často s kopím nebo korouhví v ruce, se džberem (putnou), z něhož vylévá vodu a hasí hořící dům (hrad).
Ve zcela rané době byl někdy znázorňován jako stařec, např. na fresce ze 12. století v klášteře Nonnberg v Salcburku, asi od 13. století je Floriána zpodobňován již jen jako mladý muž.
Původní byly světcovy atributy mučednická palma a meč a na starších obrazech je zobrazován i jako zbrojnoš s křížem na prsou a vojenským praporem (i orel, který podle legendy hlídal Floriánovo mrtvé tělo, se někdy dostal do uměleckého ztvárnění).
Způsob vyobrazování, kterak hasí hořící dům, vznikl později - jako voják se svými atributy, t.j. s přilbou, mečem a korouhví, v ruce kbelík s vodou, kterým hasí hořící dům, byl sv. Florián zpodobňován až od 15. století. První takový obraz je datován až od r. 1487.
Někdy bývá též vyobrazen s mlýnským kamenem na krku nebo u nohou (kostel sv. Michala v Brně), který poukazuje na jeho mučednictví (mlýnský kámen s nímž byl Florián utopen je dnes uložen v kryptě klášterního kostela)., nebo jak ochraňuje čapí hnízdo na hořící střeše I orel, který hlídal podle legendy Floriánovo mrtvé tělo, se dostával do uměleckého ztvárnění světce (tyto motivy jsou především vidět v klášteře sv. Floriána u Lince).
Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů jak je tomu např. v Poličce,Velvarech či Hostivici.
Obraz sv. Floriana najdeme ve Velehradské bazilice, jeho sochy zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech. Také Praha má několik významných uměleckých památek svatofloriánského kultu. Dominuje mezi nimi světcova socha od I. F. Platzera z pol. 18. stol. na nároží domu u Zlatého anděla na Staroměstském náměstí.
K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve Staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi (jeho donátorem byla v roce 1715 kominická dynastie Demartinů. Její příslušníci dědili kominická privilegia od dob Rudolfa II. až do našeho věku. Karlínský kominický mistr Hugo Demartini, císařský řada a protektor kominické jednoty, byl na sklonku 19. století velitelem karlínského dobrovolného sboru a členem Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého).
2.3 Další patronáty sv. Floriána
V církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu. Církev ho určila za ochránce proti ohni, protože zachránil uhlíře a také proti vodě, protože zemřel za víru mučednickou smrtí ve vodě. Ve středověku musel mít každý cech v duchu své doby zkrátka nějakého patrona. Snad právě proto ho uctívali i další řemeslníci pracující s ohněm, jako zámečníci, podkováři a hrnčíři.
Zvláštností je sv. Florián jako patron řezníků v Poděbradech a stolařů či truhlářů v Brně. V historii cechovního zřízení je Florián znám také jako patron zedníků, kterým přináší vodu do malty. Ve Frimburku míval v den Floriánova svátku výroční bohoslužby cech tkalců. V Jaroměři zase patřil oltář sv. Floriána cechu várečnickému a obuvnickému. V jiných zemích býval tento světec i patronem pivovarníků, sládků, mydlářů, bednářů a bečvářů (patrně proto, že bývá většinou vyobrazován s vědrem, okovem či jinou nádobou). Podle legendy o zachráněném uhlíři ho pochopitelně uctívali i příslušníci uhlířského cechu.
Ke sv. Floriánu se hlásili i skláři, kterým taví sklovinu a chrání je před ohněm. Když se na ně zlobí, ani dílo se jim nedaří. Obvykle je zde soška umístěna ve výklenku nad tavicí pecí. Kult sv. Floriána byl hojně rozšířen i mezi vojáky, zejména za bojů a válek a světcovo vyobrazení nejdeme na nejednom historickém vojenském praporu. Jinou živností, která měla určitou zodpovědnost za požáry, byli kominíci a proto se stal Florián i jejich patronem. Hasiče a kominíky chrání před ohněm a hasičům navíc pomáhá hasit.
Svatému Floriánovi je přisuzován patronát nad vodou a při povodních - stal ochráncem před velkou vodou i před suchem, při neúrodě polí; proti bouři a nebezpečí ohně (pro svou smrt ve vodě). Opěvují ho některé staré písně a na sochách a soškách je zpodobněn často na mostech, u rybníků apod. V alpských zemích bývá ozdobou takřka každé kašny. V německých zemích bývá vyzýván také jako ochráncem před dlouhotrvajícím obdobím sucha, v zemích českých pak jako ochránce polní úrody, zvláště před krupobitím.
Sv. Florián je však znám také jako ochránce před různými nemocemi, proto také, jak víme z Hostivice, bývá často vyobrazen ve společenství morových patronů, především spolu se sv. Šebestiánem, sv. Rochem a dalšími. O Floriánově ochraně před nakažlivými nemocemi dobytka svědčí zvon z roku 1772, který pořídil v Třebestovicích u Sadské místní mlynář a dal mu světcovo jméno. V některých starších písních je Florián doprošován za odvrácení velké drahoty a jako utěšitel soužených a orodovník za smutné.
Osobnost sv. Floriana byla často spojována i s dalším zemským patronem - sv. Janem Nepomuckým. Oba totiž zemřeli stejnou smrtí - vhozením do vody a oba mají svátek v květnu.
Je patronem Horního Rakouska, Bologně, Krakova a celého Polska. Jsou mu zasvěceny kostely v Linci, Weihenflorianu na Innu, Zieselmaueru u Vídně a Strassgangu u Štýrského Hradce, u nás např. chrám v Kladně postavený v letech 1746 - 1748 slavným Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem ve stylu vrcholného baroka, Bzenec (zaniklá kaple), Kostelany, Moravský Krumlov, Příbram na Moravě, kaple v Tetčicích, ve Veleboři, kostel v Oskavě, v Radouni u Štětí a jinde. Málo je známo, že v Žatci se dnešní náměstí 5. Května až do začátku 2. Sv. války jmenovalo Floriánské - podle své hlavní dominanty, barokního sloupu sv. Floriána z let 1742 až 1746.
Se svatým Floriánem jsou spojeny i historické tradice našich předků. Floriánův svátek 4. května byl zpravidla oslavován bohoslužbami a slavnostními průvody. S tím je spjata i řada starých obyčejů a pověr. Polní práce se v ten den neprováděly, jen dobytek byl vyhnán na pastvu K tomuto patří také lidová pranostika:"Na svatého Floriána otvírá se pastvin brána." Čtvrtý květnový den se také nevařilo, konzumovala se pouze jídla studená nebo vlažná. To proto, že se v ten den nerozdělával oheň. Také kováři uhasili 4. května své výhně a kladiva skládali křížem na kovadlinu. Nejvíce však tento svátek slavil prostý lid v obavě o svůj jediný majetek. Hospodáři na Moravě předpovídali, že prší-li na sv. Floriána, bude mnoho ohňů. Na Slovácku se v tento den světily v kostelích fazole, které se pak vysazovaly. Toho dne se tedy údajně chodilo do kostela i s motyčkou.
Hostivický Mariánský sloup byl postaven r. 1898 architektem Dlabačem a stával původně uprostřed zámeckého parku - zahrady (sloup má spíše okrasný charakter - s reliéfem hraběnky Toskánské a sochami sv. Floriána, Vavřince, Kateřiny a Víta.
Se sv. Floriánem se pojí i několik pořekadel a pranostik, např.:
"Kde pálí oheň, žár
a vzrůstá hřích a svár,
pomocník je nám dán
svatý Florián.
nebo: Svatý Florián,
s vědrem vody pán,
nám k ochraně dán -
ušetři můj dům
zapal jiný krám.
Je-li na den sv. Floriána (4. května) silný vítr,
bude toho roku mnoho ohňů.
Svatý Florián si může ještě nasadit sněhový klobouk.
I přes svůj rakouský původ bylo jméno Florián dosti obvyklé i v českých zemích. Původně se zřejmě jednalo o jméno křestní, z něhož se pak stalo příjmení. Florián je v počeštěné podobě Květoslav nebo Květoš. Základem jména je latinské Florianu, které vychází ze slovesa florere - "kvést".
Zpodobňování sv. Floriána mělo jistě svůj význam především v době, kdy měly požáry obvykle dalekosáhlé následky i když tuto skutečnost nemůžeme vyloučit ani dnes. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a pozdně barokních plastik. Jeho obraz se objevoval na obecních pečetidlech, na městských branách, kostelních věžích, na zvoničkách, stodolách. Zobrazení či sochy svatého Floriána je možno najít i v mnoha kostelích roztroušených po celých Čechách i Moravě. Největší stavební památkou na Moravě, která byla připsána sv. Floriánovi, je poutní kostel na kopci Floriánek nad Moravským Krumlovem, který byl poněkud atypicky postaven v roce 1694, jiné zdroje udávají rok 1697. Tomuto světci je zasvěcena i jedna z kaplí známé baziliky na Velehradě.
Sv. Florián se stal např. také patronem vesničky Samotišky na Olomoucku. Stalo se tak po velkém požáru v roce 1856, kdy plameny v obci poničili 33 domů. Od té doby chodí vždy počátkem května průvod doprovázený hudbou na bohoslužbu do baziliky na blízkém Svatém Kopečku.
Po roce 1989 se Řád sv. Floriána stal jedním z nejvyšších vyznamenání Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Mimo něj je udělován také odznak svatého Floriána.
I když víme, že pouze s "patrony", "zaklínadly" a modlitbou v současné moderní době ohni nezabráníme, vracíme se připomínkou svatého Floriána k historickým tradicím našich předků. Ohlédnutí se do minulosti a osvěžení paměti nikdy neuškodí, neboť jak napsal francouzský filosof Jean Jacques Rousseau, "Kdo se chce starat o budoucnost, musí pojímat minulost s úctou".
Zpracoval:
Zd. Ondráček, V.Liška,
Kresby Fr.Gračka
liska@fsv.cvut.cz
Publikace pouze se souhlasem autora
Použité zdroje:
Úcta sv. Floriána v našich zemích (Antonín Šrom, Praha 1935)
Sanctus Florianus (Jiří Vlach, nulté číslo Hasičských novin, 7.6.1990)
Kdo byl Florián, než se stal svatým? (Antonín Socha, časopis Požární ochrana č. 12/1990, 28. 6. 1990)
Hasičské noviny č. 5/97
Hasičské noviny č. 8/98
Stálá výstava PO v Přibyslavi
Hasičská a záchranářská ALARM revue č. 2/97 - Světec v barvách
Hasičská a záchranářská ALARM revue č. 5/98 - Floriánská pouť
Deník Rovnost 9. 5. 2005
Hasičská a záchranářská ALARM revue č. 2/2004 - Svatý Floián-pravda či legenda?